Ve stopách Bedřicha Moldana

Vážení čtenáři, Toto číslo Envigogiky jsme zasvětlili přípravě sborníku, který jsme předali Bedřichu Moldanovi na oslavě jeho 90. narozenin 9. září tohoto roku. Gratulace Bedřichových přátel a spolupracovníků jsou pohledem do minulosti blízké i vzdálené; jsou doplněné o principy pedagogické reformy, které Bedřich nastínil už v r. 1998, po velké konferenci UNESCO věnované roli vzdělávání pro udržitelnost v řecké Soluni, které se osobně účastnil. Zveřejnili jsme je už v podobně laděném sborníku Hluboká ekologická stopa z r. 2010, na který nyní s radostí navazujeme. Shromáždili jsme tak 16 885 slov, která s vděčností a leckdy i s údivem rekapitulují, čím vším Bedřich byl, a hlavně – co udělal pro svět a přírodu. To vše zde předkládáme našim čtenářům s nadějí, že se poučí a pobaví nad těmito průhledy do historie – a to i když jsme si vědomi toho, že cena slov dnes značně devalvovala. Namísto mluvení a přemýšlení se cení akce a síla. Současná světová rizika tak souvisí hlavně s tímto přístupem. Chtěli jsme ale slovům vrátit jejich moc – což, jak doufáme, je možné právě v této velmi osobní rovině. Některé příspěvky představují skutečně unikátní svědectví. Celý soubor textů si teď můžete přečíst v elektronické knihovně COŽP, nebo jako jednotlivé články v tomto zvláštním čísle časopisu Envigogika. Při této příležitosti jsem byla zároveň pozvána, abych promluvila o počátcích existence Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, které vzniklo v r. 1992 a Bedřich Moldan byl jeho prvním ředitelem. Přitom jsem si uvědomila, že tyto vzpomínky součástí sborníku nejsou – asi proto, že jsem začátky tohoto pracoviště vždy pokládala za určitý experiment, který ne úplně vyšel. My jsme se tehdy snažili o jakousi nápravu světa za pomoci uznávané společenské skupiny, tedy vědců a vysokoškolských pedagogů, takže to bylo spíše aktivistické působení na půdě čistě akademické. V průběhu let se ukázalo, že toto není úplně vhodná cesta z hlediska dlouhodobého přežití instituce právě na Univerzitě, která si zrovna pracně budovala akademické renomé. Později jsme přehodili výhybku a velmi úspěšný rozvoj našeho Centra zaměřený na vědecké výstupy tuto tezi zdánlivě potvrzoval. Počáteční cestu pokusů a omylů jsem proto odsunula víceméně do nevědomí, jenomže když už se nad ní mám zamyslet, tak vidím, že to byla velmi zajímavá alternativa k současnému akademickému provozu, který je zaměřen hlavně na úspěch a výkon. Tuto počáteční historii mohu rekapitulovat jako pamětník, v Centru pracuji spolu se svým mužem Jirkou od samých jeho začátků až dodnes. Co jsme tedy dělali pro všeobecný prospěch lidstva, o který jsme tehdy dosti ambiciózně usilovali? Zaprvé jsme chtěli zapojit úplně všechny obory, a proměnit výuku, doplnit ji o mezioborová hlediska. Bedřich, jak už je jeho zvykem, na to šel systematicky, a tak jsme mapovali existenci předmětů zaměřených na životní prostředí napříč celou Univerzitou. Zde je třeba říct, že to ještě nebylo v době internetu, Jirka jako IT správce sice vytvořil v našem tehdejším sídle v Petrské ulici jakousi síť, ale nikdo jiný z fakult a součástí UK k ní nebyl připojen, takže komunikovat touto cestou nešlo. Informace jsme tedy získávali tak, že jsme posílali osobní dopisy děkanům a na jednotlivé katedry; stejnou cestou jsme dostávali odpovědi, a ty potom zpracovávali do přehledů. Byly to stovky dopisů, kde bylo potřeba napsat adresy, nalepit známky, a potom odpovědi ještě s určitým nadhledem zpracovat: aspekty životního prostředí ve vysokoškolské výuce byly roztroušené a velmi různorodé. Na základě podrobných přehledů, které takto vznikly, jsme plánovali vytvořit podmínky pro mezioborovou výuku, otevřít studentům možnost vybírat si předměty napříč Univerzitou Karlovou, a později i ve spolupráci s dalšími vysokými školami v Praze, a to v rámci takzvané Pražské univerzity životního prostředí. Za tímto účelem vznikla Dohoda pražských vysokých škol o spolupráci, jejíž cíle se ale v praxi moc nedařilo naplňovat. Studenti byli informováni pouze prostřednictvím našich brožurek (internet se ještě nepoužíval), na studijních odděleních nebyla pravidla, která by dovolovala studovat na více fakultách současně. Každý obor si hájil svoje „území“, včetně organizačního zajištění; vzpomínám si například na jednání s Matematicko-fyzikální fakultou UK, která si v určité fázi vytvořila zcela uzavřený elektronický informační systém o vyučovaných předmětech a odmítla informace sdílet s ostatními. Asi tak za dva až tři roky potom byly tyto informace běžně dostupné na webových stránkách fakult a nikoho by ani nenapadlo, že by měly být pouze interní. Jak je vidět, Bedřich byl ve svém uvažování vždy o několik kroků napřed, pozdější vývoj mu dal za pravdu, ale v době, kdy své představy a vize chtěl realizovat, čelil nesmírným obtížím. A tak i když jsme dokázali celkem spolehlivě budoucnost předvídat, přeskočit některé evoluční fáze v praxi jsme nedokázali. K posílení mezioborové spolupráce jsme tedy spolupracovali spíše s jednotlivci, kteří byli pro otázky životního prostředí zapálení, a často kvůli tomu byli ve svých oborech považováni tak trochu za outsidery. Pro takové lidi bylo důležité vytvořit prostředí, kde by jejich zásluhy a zájmy byly oceněny, a kde by mohli diskutovat o problémech, které je trápí. K tomu jsme založili tzv. Fórum vysokoškolských učitelů, neformální společenství, které se scházelo na pravidelných schůzkách. Bedřich Moldan většinou přinášel novinky ze světa, probírali jsme možnosti, jak toto mezinárodní dění sledovat ve své práci, a přinášet naše unikátní české pohledy do naší výuky a snad i mezinárodních debat. Příspěvky z těchto mini konferencí jsme pak publikovali v brožurách, které by se ještě daly dohledat v archivu Centra nebo na našem webu. Jedno z nejúspěšnějších takových setkání se týkalo terminologie, základních pojmů užívaných v environmentální oblasti. Tyto pojmy totiž byly většinou překládány z angličtiny, a to dle momentální potřeby jejich uživatele, takže zde panovala značná nejednotnost. Přizvali jsme ekology různých zaměření, ale také jazykovědce a překladatele, a vytvořili terminologický slovníček. Taky ten je v tištěné podobě někde v hlubinách našeho archivu; do jaké míry formoval ustálené pojmosloví, se můžeme jen domýšlet. Jak je ale vidět, Bedřich Moldan intuitivně pochopil všechny hlavní principy mezioborového vzdělávání: nutnost pečlivě zmapovat podmínky pro spolupráci oborů; potřebu podporovat jednotlivce, kteří již mají zájem společně produkovat výsledky využitelné v praxi (zde ve snaze o nápravu světa); a v neposlední řadě nezbytnost sdíleného pojmosloví. I když téma mezioborové spolupráce nebylo zrovna nejvyšší Bedřichovou prioritou, udělal vše pro to, aby se ujalo a neslo tolik potřebné ovoce – i když doba na to nebyla zralá. Centrum pro otázky životního prostředí sídlilo od svého založení roku 1992 v Petrské ulici, v prostorách koleje, které nebyly nijak přizpůsobeny provozu akademického pracoviště. Měli jsme tak k dispozici 6 pokojů, 3 malé kuchyně, 4 sprchy a 4 záchody – na jednom z nich byl umístěn náš server a Jirka ho spravoval tak, že seděl na míse. My jsme se zde cítili celkem luxusně, vždyť doma jsme obývali prostory mnohem stísněnější (byt 1+1, s dvěma, posléze třemi dětmi, a jeden čas i s kočkou Mickou a jejím třemi koťaty). Jenomže další rozšiřování bylo celkem nemožné, a tak jsme se v r. 2000 stěhovali do Jinonic – a to už začala nová etapa i co se týče zaměření naší práce, která přinesla úspěchy v získávání grantů, a později též na poli vědy. Přes všechny těžkosti teď ale vidím, že naše začátky byly velmi inspirativní, hlavně možná proto, že jsme měli prostor zkoušet nové věci a měli jsme i právo na omyl. Tento prostor se pod tlakem výkonnostních ukazatelů postupně zmenšoval. Věřím ale, že mnohé (tehdejší i současné) myšlenky a nápady se ujaly, a nějak dnes formují mezioborové přístupy, nejen na našem pracovišti. Toto hodnocení prvních let existence Centra pro otázky životního prostředí je čistě subjektivní, nezmiňuji zde aktivity zaměřené na formování environmentální politiky a jiné projekty, na jejichž plnění jsem se nepodílela. O nich se ale snad dostatečně píše v dalších textech, které teď předkládáme Vám, našim čtenářům; Bedřichovi při té příležitosti posíláme přání dalších mnoha let produktivního života. Jana a Jirka Dlouzí, za redakci Envigogiky